Terezín – malé pevnostní město rozkládající se po obou březích Ohře, vybudované ke konci 18. století. Jeho historie je tragicky poznamenaná druhou světovou válkou, kdy Hlavní pevnost sloužila nacistickému Německu jako židovské ghetto, Malá pevnost pak nechvalně proslula jako věznice pražského gestapa. V současnosti je území pevnosti Terezín městskou památkovou rezervací, v níž je národní kulturní památka Malá pevnost se hřbitovem.

Projeli Doksany, Dolánky, Hrdly, minuli hradby terezínské pevnosti a ocitli se mezi městskými domy. Nikdy předtím tu nebyla, ale jakmile si uvědomila, kam míří, začala se připravovat na blížící se pocit tísně. Ta přece musí nutně dopadnout na každého, kdo se ocitne uvnitř bývalého koncentračního tábora. 

Ale nedostavila se. Žádný plot s ostnatým drátem pod proudem, žádné dřevěné baráky, kterými se prohání vítr a zavrtává se do kostí vyhublých, umírajících lidí. To si představovala, když se řeklo koncentrák. Jenže Terezín byl normální město jako každé jiné. Ulice se zaparkovanými auty, květiny na okenních parapetech domů s povětšinou béžovou omítkou. Cukrárna a o kus dál pizzerie. Adam odbočil k parčíku a zastavil u něj. Hned naproti bylo náměstí. Dveře auta se opět samy otevřely a ona vystoupila. Opřelo se do ní teplé květnové slunce. Vánek, který ucítila na tváři, voněl po šeřících. Okolí působilo vzdušně a prázdně. Zamířili k náměstí. Bylo rozlehlé, orámované domy, zaznamenala i kostel. Typické městské náměstí, ale přesto zvláštní. Kdyby na opačné straně neblikala vietnamská večerka, měla by pocit, že se tu zastavil život už před mnoha lety. Nezaznamenala žádný pohyb. Náměstí bylo dokonale vylidněné. 

„Za války to tu vypadalo skoro stejně,“ promluvil Adam první. „Jen si k tomu přimysli zástupy bezmocných zničených lidí.“ 

Znovu se rozhlédla kolem. I přes sluneční paprsky s ní otřásl vnitřní chlad. Ta prázdnota jako by připomínala, co po většině těch lidí zbylo.