Známe to asi všichni. Ať už bydlíte v paneláku, řadovce, nebo máte chalupu na venkově, pravděpodobně jste se někdy setkali se sousedským třením. Stačí jedno neuklizené stéblo, větev ovocného stromu přesahující nad váš pozemek nebo příliš hlasitý krok na chodbě a z idylického soužití se stává tichá zákopová válka.

V románu Koukol (Kąkol) polské spisovatelky Zośky Papużanky je toto téma vykresleno s tak mrazivou a tragikomickou přesností, až člověku chvílemi tuhne úsměv na rtech. Celoživotní, téměř mytický spor mezi autoritářským dědou Antonim a starou sousedkou Kukułkovou totiž neukazuje jen kolorit polského (či českého) venkova, ale nastavuje nám velmi upřímné zrcadlo.

Kain a Ábel na polské vsi: Bitva o krávu Stračenu

Každé ráno začíná na pomezí obou zahrad tichý, ale neúprosný rituál. Děda Antoni vyvádí svou krávu Stračenu a zatlouká její kolík do země. Jakožto neomezený vládce svého pozemku se snaží kolík umístit na absolutní hranici – přesně tak daleko, jak mu dovoluje zákon a jeho vlastní, velmi ohebné svědomí.

Sotva se však otočí zády, sousedka Kukułkowa vyráží do protiútoku. Kolík potají posouvá o několik centimetrů zpět. Tento mikroskopický souboj vůlí se opakuje den co den. Nejde tu o trávu jako takovou. Jde o princip. O to, kdo udrží kontrolu nad oním pomyslným kouskem země, který obě rodiny rozděluje.

Maliny, krtince a zbraně hromadného ničení

Na této frontě se bojuje všemi dostupnými prostředky a každá maličkost se okamžitě stává záminkou k vyhlášení nouzového stavu:

• Větve ostružiníku a malin: Pokud se opovážlivě prohnou přes starý dřevěný plot, nejsou vnímány jako zdroj sladkého ovoce, ale jako nepřátelská invaze, kterou je třeba okamžitě a demonstrativně zlikvidovat.
• Krtince: Objeví-li se hromádka hlíny blízko hranice, je to okamžitě interpretováno jako sousedská sabotáž.

Každý pohled přes plot je doprovázen syčením a dospělí členové rodiny tráví dlouhé hodiny na verandě vymýšlením rafinovaných způsobů, jak toho druhého legálně popudit, aniž by přitom formálně porušili zákon.

Povinná nenávist aneb Když děti odmítnou hrát podle pravidel

Nejsmutnějším, ale zároveň nejnadějnějším rozměrem celého sporu je zapojení nejmladší generace. Děda Antoni i prarodiče z druhé strany se snaží do své celoživotní zášti naverbovat i děti. Vypravěčka a její sourozenci (v knize přezdívaní „Trutni“) mají přísný zákaz bavit se s „těmi od Kukułků“. Jakýkoli kontakt s nepřítelem je vnímán jako zrada rodinné cti.

Jenže dětský svět má na mezinárodní konflikty dospělých úplně jiný názor.

Když se dospělí nedívají a věnují se svému nekonečnému hněvu, děti obou rodin se scházejí u rozpadajícího se plotu. Vyměňují si barevné fixy, sdílejí sladkosti a ukazují nám, jak absurdní celý tento spor ve své podstatě je. Zatímco dospělí pracně staví bariéry, děti hledají jakoukoli skulinu, kterou by si mohly podat ruku.

Jak se nenechat „zaplevelit“

Název románu Koukol neodkazuje jen k plevelu, který roste na polích a dusí užitečné plodiny. Je to především metafora pro lidskou mysl. Stejně jako koukol dokáže nenápadně zarůst celé pole, i malichernost, zášť a touha po neustálé pravdě dokážou postupně zaplevelit naše vztahy a otrávit nám život.

Sousedská válka v knize Zośky Papużanky je skvěle napsaná – je vtipná, dýchá z ní horké letní slunce, vůně suché trávy a prázdninová nostalgie. Zároveň nás ale nutí k zamyšlení: Nestojíme občas u svého vlastního plotu s kolíkem v ruce a nebojujeme o svých pět centimetrů imaginární pravdy?

Pokud chcete zjistit, jak tento celoživotní souboj vůlí nakonec dopadne a zda se oběma rodinám podaří najít cestu ven z tohoto duszného kruhu, začtěte se do románu Koukol. Je to čtení, které vás pohladí po duši a zároveň vám dá nahlédnout do hlubin lidské nátury.