Věděli jste, co je to maratonská zeď? Kromě toho, že se jedná o název naší knižní novinky, je to termín známý všem amatérským i profesionálním běžcům.

Maratonská zeď přichází tiše. Nejčastěji kolem 30. kilometru, kdy se zdá, že tělo náhle ztrácí ochotu spolupracovat. Nohy ztěžknou, tempo se rozpadne a každý další krok je spíš otázkou vůle než fyzické síly.  V tomto momentě se běh mění v boj.

Co se vlastně děje? Zjednodušeně řečeno: tělu dojde palivo. Výsledkem je pocit, jako by vás někdo přepnul z rychlíku na nákladní vlak. Ale není to jen fyziologie. Je to i psychologická hranice. V hlavě se začnou ozývat pochybnosti: „Proč to vlastně dělám?“ „Nestálo by za to zastavit?“ A právě tady se láme chleba. Zkušenější běžci vědí, že zeď není konečná – je to přechodná fáze, kterou lze překonat.

Druhý díl knižní série s kapitánem Petrem Lenzem autora Jiřího Homoly nedostal název Maratonská zeď náhodou. Nejedná se o žádný spoiler, když prozradíme, že kniha s tímto motivem pracuje hned několikrát. Záhadné úmrtí na pražském maratonu je jen jednou ze „zdí“, které musí hrdinové zdolat. Stejně jako v prvním díle, který vyšel v Knize Zlín pod názvem Ovál v roce 2024, se i tentokrát můžete těšit na sympatické a psychologicky propracované postavy, napětí, vtipné situace i mnoho uběhnutých kilometrů.

 

Telefon na stole se roztancoval. Pronikavý zvuk připomínal školní zvonek. Policista neochotně zvedl hlavu od posledního čísla běžeckého časopisu RUN a sáhl po vibrujícím mobilu.

„Kapitán Lenz.“

„Hadrava.“ Podplukovníkův hlas zněl rozmrzele.

„Výjezd?“

„Jak jste to poznal?“

„Jsem policajt.“

„Volali přímo mně,“ ignoroval Hadrava Lenzův chabý pokus o vtip. „Zřejmě si myslí, že jsem jedinej, koho neschvátila chřipka.“

Lenz vzal do ruky tužku a z poznámkového bloku vytrhl papír. „Tak spusťte.“

Na druhé straně bylo chvíli ticho, jako by Hadrava hovor přerušil, pak se ale podplukovníkův hlas ozval znovu. „Chtěl jste dnes běžet, že?“

Kapitán zvedl oči v sloup a podíval se na hodinky. Krátce po poledni. „Obávám se, že start už jsem zmeškal.“

Hadrava nasadil soucitný tón. „Já vím, mrzí vás to, ale co se dá dělat, ta zatracená viróza…“

„Nevynechal jsem jedenáct let.“

„To je pech. Kdo měl dneska sloužit?“

„Knedlik,“ odpověděl Lenz. „Skolilo ho to v noci, poslal mi esemesku.“ Na vteřinu si představil svého kolegu Kolínského, jak trůní celou noc na záchodě. Musel se pousmát. Napadlo ho, jestli je pod téměř dvoumetrákovým tělem mísa vůbec vidět. Podplukovníkův hlas mu však nedal příležitost popustit uzdu fantazii.

„Chápu, musí to bejt k vzteku. Poctivě na to trénujete a pak…“ Další pauza. „No, nakonec se přece jen zúčastníte.“

„Prosím?“

„I když jen služebně,“ dodal podplukovník.

Lenz zpozorněl. Přestával svému nadřízenému rozumět. Problesklo mu hlavou, že si z něho střílí, ale Hadrava nebyl ten typ, co si tropí blázny ze svých podřízených, zvlášť když musí trčet v práci o víkendu. Nervózně si poposedl. „Služebně?“ zopakoval nejistě.

„Přesně tak.“

„Někdo ukradl banány na občerstvovačce?“ Cítil, že i tento vtip je laciný, jeho nadřízený ho přesto odměnil pobaveným zařehtáním. O to chladnější však byl Hadravův hlas, když se uklidnil. „Máme tam mrtvolu.“

„Kde tam?“

„Mezi závodníky.“

„Běžec?“

„Už to tak vypadá. Je to naproti Novotného lávce, takže se pěkně projedete.“

„Proč si to nevezmou kluci z Bartolomějský, tohle přece není náš rajón?“

„Vyžádali si jmenovitě vás,“ vysvětloval podplukovník, „vaše běžecká pověst vás zřejmě předchází.“

Tužka v Lenzově ruce, dosud bezděčně čmárající po vytrženém papíře, se na moment zastavila, aby se záhy znovu dala do pohybu. Tentokrát se však zdály být její tahy cílené. „A je to vůbec pro nás?“ namítl ještě kapitán.

„Jak to myslíte?“

„Venku je vedro, vlastně bych se divil, kdyby na trati někdo nezkolaboval.“

„To jistě, ale tenhle prý blábolil něco o žihadle, nebo co…“

„Takže pachatele už máte.“

„Pachatele?“

„Nad občerstvovacími stanicemi se to hemží mraky vos. Zřejmě půjde o anafylaktický šok po bodnutí.“

„Nechte si ty předčasné závěry,“ odtušil Hadrava suše. „Bůhví, co toho chlapa bodlo.“

„Ale říkal jste přece, že on sám –“

„Navíc je to Němec, tak to musíme prověřit, ať se nám… ať se vám to líbí, nebo ne!“

„Němec?“

„Možná Rakušan, Švýcar, co já vím? Prostě mluvil německy, zbytek už si zjistíte.“

„Ale já se tam dostanu nejdřív za půl hodiny. Půlka Prahy je zavřená, budu to muset vzít spodem na Jižní spojku a přes Barranďák.“

„Ten chlap už je tuhej, kapitáne, nikam vám neuteče.“ Nato podplukovník zavěsil.